Zpověď matky (3.část): Klid před bouří

Pak nastalo období relativního klidu a já jsem začala mít pocit, že „pubertální“ a „experimentální“ období máme za sebou. Byl opravdu klid. Chodila do školy, občas si přivydělávala na krátkodobé brigádě, prostě žila jako všichni ostatní.

V novém školním roce začala být hodně spavá. Často ráno nechtěla do školy s tím, že jí bolí břicho a že je unavená a nemůže ani vstát z postele. Začala jsem s ní chodit po doktorech. Nechali jsme jí vyšetřit snad úplně všechno. Prošly jsme gynekologií, alergologií, internou, chirurgií, skončily jsme u psychologa a znovu u psychiatra. Závěr ze všech vyšetření byl, že trpí syndromem chronické únavy. Nebyla to nijak hezká diagnóza, ale měla své jméno a tak jsme měli pocit, že víme, s čím u ní bojujeme. Tolerovali jsme její únavu a neustálé polehávání v posteli. Změnila školu a dostala individuální studijní plán, do školy nemusela chodit, jen jednou za pár měsíců složila různé zkoušky a my jsme ji doma opečovávali. Nebyla ještě plnoletá, a tak jsem u všech vyšetření mohla být, anebo mi alespoň mohl doktor sdělit výsledek.

Za celou dobu nikdo nezmínil otázku drog, nikdo se na ně nezeptal, nikdo se nezmínil o podezření, že by ty stavy mohla vyvolávat konzumace drog. A já jsem doktorům vždycky věřila. Samotnou mě ta otázka taky nikdy nenapadla.

Dcera se nelepšila. Chvílemi žila „normálně“ a zvládala všechno a vzápětí jen ležela a nezvládala nic. Nicméně se dopracovala až do maturitního ročníku a my jsme se děsili maturity. Hlavní otázka byla, jak ji v maturitní den donutíme vstát z postele. V tu dobu jsme si mysleli, že se maturita odehraje v jeden den, tak jako to bylo v době, kdy jsme maturovali my. Proto pro nás bylo velkým překvapením, když jsme zjistili, že maturita trvá téměř celý týden a my ji budeme muset dostat z postele každý den. Učila se den před maturitou na tenkterý příslušný předmět. Zvládla to, naučila se a odmaturovala. A nám spadl obrovský balvan ze srdce. Dokázala to a má alespoň ukončené středoškolské vzdělání. Dcera byla taky potěšená a přála si jít i na vysokou školu.

Vybrala si mediální a sociální studia a rozhodla se kvůli škole si vzít půjčku s tím, že jí ručitele bude dělat tatínek. Dohoda byla taková, že když bude úspěšně studovat, její půjčku budeme v budoucnosti hradit my. Pokud bude školu flákat, bude si ji muset v budoucnu uhradit sama. První půlrok byl téměř bezproblémový. Dokonce do školy na přednášky chodila a bavilo ji to. Problémy začaly v druhém semestru. Ani jednou do školy nešla, zkoušky neskládala, a tak jsme se rozhodli půjčku zrušit a nedali jsme souhlas se zaplacením dalšího roku.

V tu dobu už zase jen polehávala a vymlouvala se na bolavé břicho a nedostatek sil. Sílu neměla celý den a večer se najednou zvedla a zmizela „do světa“. Začala chodit domů čím dál tím později a domluva s ní nebyla možná. V tu dobu mi jednou chlapec v jejím věku řekl, že to asi nevím, ale ona bere drogy. Nechtěla jsem mu samozřejmě věřit, ale červíček začal hlodat.

Proč mi to musí takhle říct cizí člověk? Proč jsem se takové podezření nedozvěděla třeba od doktorů, kteří jí tolik a tak často zkoumali? Vždyť by přece stačilo, kdyby někdo z nich taky zasel červíčka podezření a já už bych byla ostražitější a začala bych zkoumat pro mě tak neznámý terén. Teď už červíček hlodal a já jsem opravdu začala pátrat a hledat.

Udělala jsem do té doby pro mě nemyslitelnou věc. Prohledala jsem její kabelku a její věci. A našla jsem. Našla jsem pár stříkaček a věciček, o kterých jsem neměla tušení, na co jsou. Ten den jsem se šla zeptat k doktorovi, jestli ví, k čemu ta výbava slouží.

Potvrdil mi moje podezření.