Člověk, který prodává drogy, se u mě rovná vrahovi. A to je teď moje dcera. Teď se peru nejen s tím, že moje dcera bere drogy, ale i s tím, že je prodává jiným. Že vydělává na neštěstí druhých. Ona necítí, že je něco špatně a s tím se taky nemůžu vyrovnat. Jak je to možné? Vždyť na ni působím od malička. Od malička ví, co je správné a co není. Kam se poděla moje výchova? Kde jsem udělala chybu? Nemůžu spát, hlavou se mi neustále honí spousta otázek a na žádnou neznám odpověď. Jsem naprosto rozhašená, roztrhaná vnitřně a neumím se s tím porovnat, neumím s tím žít. Pořád mi tečou slzy.
Už mohlo být všechno dobré, vždyť vypadala, že už má drog dost, že s tím hodlá skončit. Já jsem konečně po dvou letech sehnala slušnou práci a mohli jsme všichni zase spokojeně žít. Jenže s tímhle to nejde, to nepůjde, to neudýchám. Všechno je najednou ohrožené zase víc a víc. Jak jí vytrhnout z tohohle prostředí, když ona sama nechce? Tohle už se netýká jen jí, tohle už je mimo zákon. Jak se k tomu jako máma mám postavit? Mám silnou potřebu jí udat na policii. Drogový dealer je potenciální vrah, tomu přece nemůžu jen tak přihlížet. Nechci, aby takoví lidé žili mezi námi. Mám povinnost s tím něco udělat. Něco proti tomu udělat. Ale je to moje dcera. Mám udat vlastní dceru? Může to pro mě být ještě horší? Když ji udám, přijdu o ni. Když ji neudám, nebude to horší, už jsem díky drogám o ni přišla. Co s tím? Tohle ani nemůžu s nikým probrat. To je nezákonné, o tom nemůžu s nikým mluvit. To si musím vyřešit sama v sobě a se sebou. Ale čas běží a já jsem pořád paralyzovaná a nezmůžu se na nic. Jen mi pořád tečou ty slzy. Nedokážu s ní ani přerušit styky. Bydlí teď blízko nás. Vídáme se. Má maličký, ale útulný jednopokojový byteček. Má v něm pořádek, umí žít sama a v čistotě, umí se o sebe postarat. Po dlouhé době začala konečně mluvit rozumně a vypráví mi o tom, jak se rozhodla s užíváním drog něco dělat. Jak snižuje dávky a začíná si odvykat. To přece chci slyšet, to mi dělá dobře.
Jen mě opíjí rohlíkem, jako to narkomani dělají, ale já nemám obranu. Zase narážím na to, že nemám s drogami a jejich uživateli ty správné zkušenosti, a tak mě může tahat za fusekli a já jí to věřím.
Žije sama a po svém. Dokáže to. Už nás nepotřebuje.
Neklesla na dno, tak jak jsem si to představovala, jak jsem čekala a jak nám tvrdili v poradně. Oni přece mají zkušenosti a stavěli se k tomu jako já, žádný svůj názor mi nevnucovali. Jen vyjádřili to, co jsem si myslela já. Potvrdili mi, že to vidím správně.
Bylo to správně?
Už ničemu nevěřím. Už zase jen přešlapuji na místě a nevím si rady. Neumím udělat krok ani správným ani špatným směrem. Jen stojím, koukám a většinou i pořád brečím. Slzy mi tečou ve dne i v noci, naprosto nekontrolovaně. Z toho mám taky strach. Mám přece teď konečně slušnou práci, nechci o ni přijít. Ale je těžké chodit mezi lidi, ovládat slzy, být roztrhaná uvnitř, ale nedat na sobě nic znát. Všechnu svoji sílu vypotřebuji přes den mezi lidmi, ale jen se dostanu z jejich dosahu, už mi zase tečou slzy. Mimo práci do společnosti nechodím, nestýkám se s nikým, vyhýbám se lidem, chodím jen se psem na procházky, na nic se nesoustředím a jen a jen brečím. Spát taky nemůžu, protože mi slzy tečou i ze sna a pořád mám mokrý polštář. Jsem čím dál tím víc vyčerpaná. V mém nitru se pořád odehrává ten vnitřní boj. Jsem a vždycky jsem byla spořádaným občanem, dokázala jsem se postavit všemu, nic pro mě nebyl problém. Mám dost odvahy a dokážu se podívat do očí i jakékoliv nepříjemnosti. Dokážu nést i následky všech svých rozhodnutí. Vlastně jsem vždycky dokázala, ale teď je to jiné. Teď stagnuju. Nedokážu nic. Jsem najednou někdo jiný, nepoznávám se, nejsem to já. Jak mám tedy dál žít, když už to nejsem já a když si s tím nevím rady. Zkusím to tedy vylučovací metodou, zkusím si uvědomit, co se nezměnilo, zkusím hledat, od čeho se můžu nebo musím odrazit.
Nevidím nic dobrého.
Dobře.
Tedy co, byť špatného, je jistota?
Jedno vím opravdu jistě. Je to moje dcera a pořád ji mám ráda. Zlobím se na ni, nesouhlasím s tím, co dělá, jak žije, ale mám ji ráda. Myslím, že dělám největší chybu svého života, ale na policii ji neudám. Asi si to budu celý život vyčítat, ale tady jsou mé hranice, nedokážu to. Budu jen mlčky přihlížet, kam to celé povede. Budu se o ní bát, ale nedokážu jí udat.
Další scénář je mi jasný.
