Tenhle příběh jak by mohl být silný a zajímavý, tak je napsaný tak strašně pateticky, sobecky, že je mi z něj prostě špatně. Mám pocit, že vyrůstat s touto paní, tak na drogách skončit prostě musím. 

Naprosto nechápu, jak to udělala, že přesto co ji potkalo nedokázala najít ani kapičku pokory. Naprosto nepochopitelné. Proč tohle vlastně píše když si je tak jistá, že žádnou chybu neudělala? Fakt to nechápu. 

Co obdivuji, je zbytek rodiny, že s touhle paní vydrží, manžela, že ji nezavraždí a druhé dítě, že neuteče daleko a nepožádá o skrytí identity.