Zpověď matky (11.část): Jen my, bolest a obavy

Můj mozek reagoval jako mozek starostlivé mámy. Dcera je přece alergik, nemůže mít na rukou kovová pouta, vždyť to vyvolá záchvat, osype se a bude se dusit. Vždycky to tak bylo při doteku kovu na její kůži, vždycky měla alergickou reakci a dokonce skončila i na kapačkách v nemocnici.

Neudržela jsem se. Zastoupila jsem eskortě cestu a vzala jsem ji do náruče. Pak to samé udělal i manžel. Policisté byli trochu zaskočeni a zareagovali až po chvíli. Naši holčičku v poutech odvedli. Zůstali jsme na chodbě sami – jen my, právník, ticho a prázdno. Nevěděli jsme, kam ji vedou, kam ji odvezou, co se s ní bude dít, jak to chodí.

Právník řekl, že bude potřebovat peníze na základní věci, než bude mít povolenou nějakou návštěvu.

Ve vazbě ani ve věznici nemůžou mít lidi u sebe peníze. Musí se jim převést na vězeňské konto. Manžel vytáhnul z peněženky tisícikorunu a požádal právníka, aby to zařídil. Potom jsme se domluvili, že za ní právník hned půjde, protože ji odvezli do Ruzyně. My jsme jeli domů připravit pro ni pár věcí pro začátek.

Bylo třeba zabalit nějaké hygienické potřeby a … a co? To jsme nevěděli. Připravila jsem tedy základní spodní prádlo, pár triček a tepláků, dopisní papíry a známky a právník jí to odnesl.

Zůstali jsme sami, s námi zůstala obrovská bolest a obavy.

Odpoledne nám volala babička, že dceru asi viděla v televizi v odpoledních zprávách. Babička už ale velmi špatně vidí, tak si nebyla úplně jistá, že je to ona. Po večerních zprávách jsme už neměli žádné pochybnosti. Byla to ona a reportáž o ní byla také šokující. Policisté prý zatkli jednoho z největších dealerů poslední doby. To byly naše první a jediné informace – informace z bulvární televize, kde z toho udělali velkou show a podali to tak, aby to vyznělo jako trhák. Šokovaně jsme zírali na obrazovku. Dcera přece ještě nebyla odsouzená, přesto ji nikdo nezakryl nebo nerozmazal tvář, všichni, kteří ji znali, ji museli poznat, nebylo pochyb, že je to ona. Vyprávěli o tom, jak ji půl roku sledovali, jakým stylem pracovala, vypočítávali, na kolik si tak mohla přijít a v jak luxusním bytě bydlela a žila si nad poměry.

V televizi byly i záběry z jejího „luxusního“ bytu. Nezapomněli ukázat, i jak hezké měla prkénko na záchodě. Co zapomněli, to je ukázat, jak byl celý byt zařízený. Byla v něm totiž jen kuchyňská linka, která v bytě byla už před jejím příchodem, jinak měla všechny věci položené na zemi, protože na skříně a skříňky neměla peníze. Ovšem prkénko na záchodě bylo její, to je pravda. Kromě toho, že neměla zamlžený obličej a byla velmi dobře poznat, tak kdyby snad měl ještě někdo pochybnosti, zda je to ona, tak v dalším záběru byla, jak se mazlí s naším psem. To bylo jako kdyby tam byl přímo podpis a čitelné jméno, protože, zvlášť mezi pejskaři, je pes naprosto přesně identifikován a všichni vědí, komu patří.

Běželo mi hlavou: „Tak teď už budeme muset chodit jen kanálem, jaká je to ostuda“. Hned jsem také zaznamenala pár telefonátů od lidí, kteří ji i našeho psa poznali. Kromě ostudy jsme se báli i závisti lidí, kteří ty zprávy viděli a slyšeli, na kolik si přišla. Bylo to tak zavádějící. Já ji v žádném případě nechválím a nehájím, ale člověk by měl vědět, že se ani takhle nedá přijít ke kdovíjakému jmění. Bez debat je, že si vydělala na nájem a na jídlo, měla na taxík a měla co na sebe. Na druhou stranu ale nemohla si dovolit koupit postel, skříň, pračku….. Tak sakra jaký to byl nadstandartní a luxusní život? Byl to tvrdý kolotoč, z kterého se nedalo jen tak vystoupit.

Já vím, že nás ani ji nemůže nikdo litovat. Ale vadí mi, když vidím reportáž, která je zavádějící. S televizními zprávami to tak určitě bylo vždycky, ale to jsem neznala podrobnosti a některé reportáže jsou tak sugestivní, že o nich člověk příliš nepřemýšlí a věří jim. Teď jsem znala pozadí a jasně jsem viděla, jak překrouceně podávají v televizi informace. Ta reportáž končila větou, že dealerka teď na pět let změní svoji luxusní adresu za adresu v Ruzyni.

To byla bomba.

Vždyť to byl do jisté míry náš jediný dosavadní zdroj informací a ten, kdo ji viděl, o tom nebude jistě ani trochu pochybovat. Jsme rodiče kriminálníka, to už nám nikdo neodpáře. Ale to je jen jeden úhel pohledu. Musíme čekat opovržení a závist od okolí a zároveň se musíme prát s naším strachem o naši holčičku, která prožívá také hrozné chvíle.

Ano způsobila si to sama, ale to nic nemění na tom, že teď prožívá hrůzu ze všeho kolem sebe. Nedokázali jsme ji ochránit před drogami a ani před kriminálem. To je strašné. Zase další věc, kterou známe jen z filmů. A o to je to horší. Nikdy jsem neviděla, že by ve vězení bylo něco pěkného. Také proto je to vězení, aby se tam nikomu nelíbilo, aby z něj měli lidé strach a aby se tam nechtěli dostat.