Poslední dobou se o vězení o trochu víc mluvilo, protože se televize hodně zabývala vazbou Ratha a Pancové, a tak jsme měli postupně jen tyhle střípky informací z toho, co řekli tihle lidé, když byli propuštění na svobodu. Cítili jsme zoufalství. Já osobně jsem to celé brala jako prohru. Já to tak beru i s odstupem času. Jako matka jsem zklamala. Neochránila jsem svoje dítě, nedokázala jsem to. Nevím sice proč, nevím, jak jsem to mohla dělat lépe a kde jsem něco zkazila. To na výsledku ale nic nemění.
Moje dcera brala drogy, což přineslo i tu skutečnost, že se nakonec zapletla se zákonem. Neměla zábrany drogu vyzkoušet, neměla zábrany jí brát a neměla zábrany kvůli drogám dělat nelegální věci. To všechno si vyčítám já jako máma. Paradox je, že mě kriminalista, který se dceřiným případem zabýval, sám ubezpečoval, že jsem tomu nemohla zabránit, že jsem to nemohla poznat a že jsem proti tomu nemohla sama nic udělat. Je fajn, že mi to říká, ale vinu to ze mě nesejme. Snad je jen polehčující, že vidím, že jsou lidé, kteří mě neodsuzují. Já sama to tak ale nevidím. Teď s odstupem času s tím už dokážu žít a přestala jsem se vyhýbat lidem, ale vinu cítím dál. Pořád ale nemůžu přijít na nic, co bych dělala jinak a líp, kdybych dostala novou šanci vychovávat svoje děti.
Nelenila jsem a hned jsem dceři napsala dopis. Umím psát dopisy a nikdy nepíšu krátké a nicneříkající, obsahující jen fráze nebo pozdravy. Prostě umím psát dlouhé a obsažné dopisy a to jsem obden dělala. Pravda, takový dopis není napsaný za chvilku, trvá mi třeba i tři hodiny, ale já toho času nelituju. Je to čas, který trávím, i když hodně vzdáleně, se svojí holčičkou. První dopis byl moc těžký. Vůbec jsem nevěděla, jak začít. Cloumal mnou vztek, zlobila jsem se na ni, ale zároveň jsem měla o ni strach a začalo se mi moc stýskat. Začala ve mně převažovat „máma“ a chtěla jsem ji strašně ochraňovat. To byla chvíle, kdy jsem musela udělat první kompromis.
Kompromis, který se částečně vztahoval k drogám a o kterém bych si kdykoliv předtím myslela, že ho nejsem schopná udělat.
Vždyť já jsem pořád obhajovala názor, že drogové dealery bychom měli věšet na první stožár, že za to, co dělají, si nezaslouží žít. Najednou byla dealerem moje dcera. Na rozdíl od ostatních jsem ji věšet nechtěla a měla jsem potřebu jí pomáhat a podpořit v její těžké situaci. To pro mě bylo překvapení. To byla situace, na kterou jsem se dopředu nemohla připravit. Kdybych v té situaci nebyla sama, nikdy bych nepřipustila, že je takové jednání možné a pro mě pochopitelné. Najednou jsem v té situaci byla a místo potírače drog ze mě byla jen máma, která chce podporovat své dítě. Bez výčitek, bez zloby, dokonce jsem musela přijmout to, že budu ponižovaná a moje city a soukromí bude obnažované před spoustou mě neznámých lidí.
Dopis – to je pro mě něco moc a moc intimního. Alespoň do té doby bylo. Dopis byl vždycky určený jen pro určitou osobu a byl tvořený jen a jen pro ni. Nepočítalo se s tím, že ho bude číst i někdo jiný, že ho bude posuzovat a pitvat. Před cizími lidmi se těžko vyjadřují city, už jenom proto, že jim do toho nic není. Jenže já jsem buď mohla mlčet a chránit si své city a soukromí, anebo jsem to musela překonat a odhalit se. Měla jsem pocit, jako kdybych se svlíkala před cizími, ale moje holčička v tom hrozném prostředí potřebovala vědět, že ji mám pořád ráda a že tu pořád pro ni jsem. Byl to hrozný pocit, ale překonala jsem ho, a když už jsem to dokázala poprvé, pak už jsem psala téměř obden, abych jí to tam pomohla zvládat.
Já jsem se tolik snažila. Na internetu jsem si přečetla, že ve vazbě a vězení má každý nárok na výměnu korespondence a návštěvu blízkých jedenkrát za 14 dní. To je sice psáno, ale realita je naprosto jiná. Ačkoliv jsem psala téměř obden a od ihned (zatčená byla v srpnu), dcera moje dopisy dostala až někdy v listopadu.
