Dana

Zpověď matky (16. část): Hnusný paradox

23. 01. 2015 23:55:05
Situace se ale změnila. Najednou se mě ta otázka začala týkat. Najednou mě muselo zajímat, v jakých podmínkách žije dočasně moje dcera. Najednou jsem se musela smířit s tím, že i já přestoupím tu hranici mezi svobodou a mřížemi, že projdu vrátnicí, protože přece musím s dcerou zůstat v kontaktu. Musím ji navštěvovat, když mi to bude umožněno.

Vyříkat si s ní celou situaci můžu kdykoliv později.

Teď jsem její máma.

Jsem máma jedné vystrašené holky, která se dostala do opravdového problému. Problému, který si sice způsobila sama a který si před tím nechtěla připustit, ale teď v něm je a musí se s tím denně vyrovnávat. Už jí určitě došlo, co se událo, kde je a kde nějakou dobu pobude.

Z věci, která byla vždycky dál než na okraji mého zájmu, se najednou stala moje priorita. Najednou jsem se začala pídit po tom, co se za tou ohavnou zdí děje. Začala jsem hledat na internetu, jak se tam asi tak žije, co říkají Ti, co už „to“ mají za sebou. Co říká zákon, jaké jsou zákonné podmínky vazby. Považte, já jsem teprve teď zjistila, že existuje rozdíl mezi „vazbou“ a „vězením“. Ze zákona a z logiky věci mi stále vyplývalo, že člověk ve vazbě je člověk, který ještě nebyl odsouzený. O kterém se stále ještě jedná, který je prověřován, který byl sice policií zatčen, ale policie sama stále ještě záležitost vyšetřuje, pátrá, hledá důkazy a shromažďuje je tak, aby pak příslušný soud mohl posoudit, zda jsou dostatečné, zda skutečně ukazují na toho člověka, který je ve vazbě a zda je tedy možné oficiálně říct, že něco závažného provedl a je tedy třeba ho odsoudit a držet stranou společnosti.

Moje dcera byla dealerkou drog. O tom nebylo pochyb a tak to nezpochybňuji.

Jímá mě ale hrůza, že se do vyšetřovací vazby může dostat kdokoliv z nás. Z nás bezúhonných, z nás, kteří jsme třeba jen řidiči a do problémů se můžeme dostat naprosto nechtěně kdykoliv, když jedeme autem a jsme třeba v nesprávnou dobu na nesprávném místě, potkáme se s nebezpečným blbem a situaci na silnici nezvládneme. Vždyť víme, že můžeme být jakkoliv pozorní a pečliví, ale nelze stoprocentně říct, že svým autem nikdy nikoho neohrozíme nebo nedejbože nezabijeme. Přesto, že něco takového můžeme způsobit, necítíme se být špatnými a zavrženíhodnými lidmi. Byli bychom jistě v takovém vážném případě připraveni připustit naši vinu třeba na usmrcení člověka a také bychom byli připraveni přijmnout trest. Trest by ale měl vždycky přijít až po odsouzení a měl by to ale být trest důstojný. Ač by se něco takového v našem životě přihodilo, pořád bychom zůstávali lidmi a nikdo by neměl šlapat po naší důstojnosti.

Jenže realita je odlišná. A to jsem dříve opravdu nevěděla. Pro „normálního“ člověka je velkým a nepříjemným trestem už to, že ho někdo odloučí od jeho blízkých a vytrhne ho z domácího prostředí, změní jeho dosavadní zvyky, donutí ho setrvávat v prostředí, které by si za normálních okolností sám nevybral, a s lidmi, s kterými by normálně také nesdílel jednu malou místnost. To velkému množství lidí už dostatečně stačí k tomu, aby byli potrestaní.

V našem českém prostředí být ve vazbě znamená trpět víc, než být odsouzený a pobývat ve věznici. Lidé se z vazby (kromě toho, že se těší a doufají v propuštění) doslova těší do vězení. To je přece hnusný paradox. Kde je ten výchovný moment? Kde je tedy ten trest, když největší trest si člověk odbyde ještě před tím, než někdo rozhodne o jeho vině?

Já mohu popsat moje osobní vnímání (alespoň částečně) z vazby dcery v Praze v Ruzyni a v Litoměřicích. Dám k dobru, co mi vyprávěla a i naše osobní pocity z návštěv v těchto nevábných místech. Vyzvala jsem ji, aby také napsala své zážitky a postřehy. Třeba to udělá. Kdo ví?

Autor: Dana | karma: 9.49 | přečteno: 1413 ×
Poslední články autora