Dana

Zpověď matky (18. část): Devadesát minut v cele

6. 02. 2015 23:56:07
Byla jsem mile překvapená. Byla sice vyčerpaná a pohublá, ale čistá. Vlasy měla rozpuštěné a voněly. Konečně jsem jí měla v náručí a obě jsme se rozplakaly. Pak se vrhla do náruče tatínka a při návštěvě mu dokonce seděla na klíně. Fajn bylo to, že nemusela sedět někde za stěnou, že jsme ji měli u sebe, vedle sebe a mohli jsme se vzájemně dotýkat. To jsem potřebovala.

V tu chvíli šlo všechno stranou, žádný stud neexistoval, plakaly jsme bez zábran, že nás u toho někdo cizí pozoruje, vzájemně jsme si vyjadřovaly city a kašlaly jsme na to, že policista napjatě poslouchá, co si říkáme.

Po prvních projevech vzájemných citů mi došlo, že za námi zaklaply dveře a že jsme v té malé přehřáté místnosti zamknutí a že dveře nemají kliku. To mě totálně rozhodilo. To jsem neunesla. V tu ránu mě přepadl silný průjem. Klepala a pak i bušila jsem na dveře, snažila jsem se přivolat dozorce, ale trvalo věčnost, než se uráčili a odemkli mi dveře. Vylítla jsem ven jako neřízená střela. Překvapivě pochopili, kam spěchám a nezačali po mě střílet jako po prchajícím vězni. Dokonce na chodbě uskakovali z cesty a ukazovali mi cestu. Záchodek byl hnusný, ale byl tam toaletní papír. To jsem si oddechla, protože jsem z cely vyletěla bez kabelky, a tudíž bez papírových kapesníčků. Zpátky jsem se vracela už pomalým krokem a ubezpečila jsem hlídající dozorce, že pokud mě v té místnosti zamknou, bude se to opakovat.

Nezamkli.

Ale zůstali u otevřených dveří. Našich devadesát minut návštěvy uteklo jako voda. Ke konci vešlo do té miniaturní cely několik dozorců a začali znovu prohledávat tašku, kterou jsme pro dceru přinesli. Všechny věci jí nastrkali do pytle a dali jí ho sebou, tašku nám vrátili. Nedovolili nám, abychom jí tam nechali přineseného plyšového pejska, prohlédli každý časopis a každou stránku knihy, roztrhali i balíček kapesníků, prostě vlezli do všeho. Pak jí nasadili pouta, odvedli jí pryč a nás odvedli za několikery mříže a pak přes dvorek zase k mřížím u vstupní brány. Ani ven jsme nemohli odejít spolu, ale zase jen jeden po druhém, a přitom za každým z nás zamkli mříž. Třásla jsem se jako ratlík a jediné, co jsem si přála, bylo, abych byla co nejdřív doma ve své posteli a mohla v klidu a o samotě dál plakat. Byl to hrozný zážitek. Hrozné bylo i vyprávění dcery o tom, jak probíhalo zatčení a co se dělo potom. Jak úděsné je to, když je člověk v cele předběžného zadržení, což je téměř podzemní kobka bez okna, špinavá, malá. Místo záchodku jen kýbl za plentou a v místnosti další osoba, v případě dcery stará špinavá cikánka. Bez informací, vyděšený, i několik desítek hodin. Potom ho teprve předvedou před soudce, který ho většinou pošle do vazby. To byl silný zážitek. To vyprávění bych ráda ze svého života vymazala, to jsem zažít nepotřebovala. Všechno, co jsem ten den zažila, viděla, cítila, to všechno bych raději nepoznala, protože jsem cítila, že mě to bude děsit hodně dlouho, možná i celý život.

Pak už se náš život odvíjel vcelku monotónně. Vlastně to, co jsme žili, ani život nebyl. Spíš takové živoření. Nikdo z nás se z toho nemohl vzpamatovat. Manžel neměl práci a tak jen nečinně seděl doma a nedokázal se na nic soustředit, kromě venčení psa nemohl ani nic dělat, byl totálně na dně.

Já jsem práci měla a tak jsem musela ráno vstát a jít mezi lidi, kde bych ale tou dobou raději nebyla. Strašně mě vyčerpávalo, že si musím nahodit pohodový obličej a jít, když přitom veškerou svou sílu a energii vyčerpám na to, abych zadržela slzy a aby se mi při hovoru netřásl hlas. Nechtěla jsem, aby moje okolí vědělo, čím právě procházíme. Styděla jsem se za to a také jsem měla strach, abych kvůli tomu o práci nepřišla. Měla jsem smlouvu jen na 1 rok a pak mi mohli bez rozpaků říct sbohem a byli bychom bez práce oba. To jsem nemohla připustit, a tak jsem se přetvařovala, jak to nejlíp šlo. Jenže po příchodu z práce jsem byla zralá jen na procházku se psem a pád do peřin. V noci jsem toho ale stejně moc nenaspala, pořád jsem plakala a budila jsem se mockrát ze spaní na úplně mokrém polštáři od slz. Říkali jsme si, že to nemůže dlouho trvat. Hledali jsme informace na internetu a domnívali jsme se, že taková vazba trvá tak nejvýš 3 měsíce, ale mýlili jsme se. Nebo spíš vazba mohla trvat 3 měsíce, kdyby si ji naše dcera svou nerozvážností neprodloužila.

Autor: Dana | karma: 12.62 | přečteno: 2565 ×
Poslední články autora