Zpověď matky (21.část): Dopisy

27. 02. 2015 23:56:00
V Ruzyni byla v celách nejen špína a smrad, ale taky tam byla velká zima a deky navíc nebyly. I kdyby byly, nejsou nijak příjemné, jsou to ty vojenské kousavé, kterým se člověk většinou raději vyhne, pokud může. Tam za každou deku byly ale vděčné. Jídlo tam taky stojí za prd. Člověk si ale může vybrat, jestli chce normální nebo vegetariánskou stravu. Dcera zkusila normální, ale pak to vzdala, protože maso se stejně nedalo pozřít, takže si objednala vegetariánskou a měla aspoň bílkoviny z jogurtu.

Osazenstvo na cele se dost často střídalo, takže si tam člověk nemohl nadělat nějaké úzké vazby. Na druhou stranu tam poznal hodně „problémových“ lidí. Podle mého soudu si pak člověk během svého života už nikdy nemůže být jistý, že ho někdo z těchto známých někde neosloví. Já jsem aspoň z toho hrůzu měla. Byli tam zavření lidé odevšad, ale nejvíce z nejbližšího okolí a to je pro budoucnost dost nebezpečné.

Je ale jasné, že ve společnosti druhých čas ubíhá rychleji, než když je někdo 24 hodin sám a jediná chvíle, kdy promluví je, když pozdraví dozorce při podávání jídla. K oknu se také nikdo nesmí přiblížit, protože i okna jsou monitorována a hned na něj někdo řve, aby vypadnul od okna. To se dělo v Litoměřicích, takže se nepodíváte ani na modré nebe, přes okna jen slyšíte, jak na sebe pořvávají většinou cikáni nebo jak si zpívají. V Litoměřicích byla dcera sice sama na cele, což bylo deprimující, ale na druhou stranu tam bylo teplo a jídlo tam prý bylo dobré.

Každopádně nefungoval pohyb korespondence a všechno, co od nás poštou přes policii dostala, bylo už několik měsíců staré. Ve chvíli, kdy jsme ji chtěli nejvíc podpořit – čili v začátku – byla úplně bez korespondence a pak to taky za moc nestálo, protože o všem důležitém už věděla, neboť naše návštěvy, i když nemohly být vždy přesně po čtrnácti dnech – tak přesto byly častější než dopisy. Po čase jsme to pochopili a dopisy jsme jí střádali doma a začali jsme je nosit přímo na návštěvu. Dozorující policista už tak pozorně neposlouchal všechno, o čem si povídáme. Pochopil, že nic tajného jí nesdělujeme a ona nám taky ne, a tak se zaměstnával cenzurováním našich dopisů pro ni a jejího dopisu pro nás. Také musel kontrolovat všechny časopisy a knihy, což nebylo nijak snadné a rychlé. Zvláště moje dopisy mu dávaly hodně zabrat. Musím říct, že ke konci už je jen přelítl očima a podepsal, protože už se mu do nich nechtělo. Poštou jsme posílali korespondenci dál, ale už nic osobního a aktuálního. Posílala jsem jí třeba okopírované pohádky nebo legrační příběhy stažené z internetu (Šimka a Grossmanna, Menšíka....), to mohlo dojít kdykoliv a nějaký ten měsíc tomu na aktuálnosti neubral.

Psát dopisy v době internetu je nesmírně těžká věc. Zjistila jsem, že rukou psát už skoro neumím. Dopisy jsem psala na počítači a dcera z toho byla trochu zklamaná, protože si přála vidět moje písmo, aby měla víc osobní pocit. Taky je těžké psát dopisy, jakoby byly jen do šuplíku, protože na ně nikdy nedostanete odpověď. Já jsem zpočátku myslela, že dostanu odpovědi na všechno, na co jsem se v dopisech ptala, třeba za pár měsíců, až je dostane dcera. Ale mýlila jsem se. Ona na ně vůbec neměla potřebu odpovídat a to mě dost mrzelo. Nevyčítám jí to. Nebyla jsem tam a nevím, co se tedy člověku honí hlavou a co dokáže. Přesto musím říct, že mě to mrzelo, protože mnohé odpovědi pro mě byly důležité. Ze začátku mě hodně ponižoval ten pocit, že tak osobní věc, jako je dopis musím psát se zřetelem na to, že to bude číst i někdo další. Dělalo mi problém, otevírat se, ukazovat zranitelná místa, psát o citech a svých pocitech a bolestech. Jenže kdybych tohle nepřekonala, nepsala bych vůbec a to jsem jako máma nemohla dopustit. Tak jsem udělala další ústupek a překonala jsem ten nepříjemný pocit a psala jsem. Hodně to ublížilo mému vnitřnímu já. Jenže v téhle situaci jsem měla jen dvě možnosti. Buď zůstat hrdá a stát stranou, anebo zapomenout na vlastní hrdost, nechat se spoustou věcí potupit a ponížit, ale neztratit ten kontakt a s dcerou se dál stýkat. Vybrala jsem si tu druhou možnost. Hodně to zamávalo s mojí psychikou a zanechalo to hluboké rány v mojí duši. Zatím nevím, jestli se tyhle rány někdy zhojí. Nebudu si do nich solit a přiživovat je. Budu doufat, že se jednoho dne zacelí.

Autor: Dana | pátek 27.2.2015 23:56 | karma článku: 18.04 | přečteno: 9801x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jaroslav Kvapil

Jak je to s tím dobrem a zlem?

Člověk by sice neměl zůstat chladný, ale měl by si zachovat klid a nadhled a neoplácet „útočníkovi“ stejnou mincí, neboť přemáhat zlo zlem nutně znamená se od zla ušpinit. Zhruba tak mínila jistá žena v jedné zdejší diskuzi.

19.2.2019 v 12:05 | Karma článku: 5.21 | Přečteno: 83 | Diskuse

Marek Valiček

Nejdřív ty nahnilý!

Každé malé dítě, a ne jen malé, má sem tam pocit, že ho život chvilkama protahuje špinavou louží a mezi řasama se v době protahování usadí i něco bláta.

19.2.2019 v 10:32 | Karma článku: 18.45 | Přečteno: 623 | Diskuse

Zuzana Zajícová

Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (9. pokračování)

Zazvonil telefon. „Odpoledne než půjdete z práce se u mě zastavte,“ pravil můj šéf a hned zase zavěsil. Bylo chvíli po obědě a já tušila, že mě čeká přelomový rozhovor. A taky jo.

19.2.2019 v 10:17 | Karma článku: 11.50 | Přečteno: 401 | Diskuse

David Dvořák

Předvolební mistrovství ve skoku Andrejovi na špek v Ostravě.

Slibuji rád, slibuji hodně, slibuji často, slibuji všechno a všem. A hlavně ... nesplněné sliby ZÁSADNĚ přebíjím novým, lepším a kvalitnějším slibem. Váš Andrej.

19.2.2019 v 9:09 | Karma článku: 32.53 | Přečteno: 934 | Diskuse

Pavel Vrba

Kdybych se býval lépe učil

mohl jsem rovněž přijít s převratným objevem. Tahle si můžu dát akorát mokrej hadr na hlavu a divit se. Stačí otevřít internetové zpravodajství na hlavní straně iDnes a nevěřím svým očím.

19.2.2019 v 9:00 | Karma článku: 24.91 | Přečteno: 683 | Diskuse
Počet článků 29 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4891
Moje dcera brala drogy....toto je moje zpověď.

Najdete na iDNES.cz