Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zpověď matky (21.část): Dopisy

27. 02. 2015 23:56:00
V Ruzyni byla v celách nejen špína a smrad, ale taky tam byla velká zima a deky navíc nebyly. I kdyby byly, nejsou nijak příjemné, jsou to ty vojenské kousavé, kterým se člověk většinou raději vyhne, pokud může. Tam za každou deku byly ale vděčné. Jídlo tam taky stojí za prd. Člověk si ale může vybrat, jestli chce normální nebo vegetariánskou stravu. Dcera zkusila normální, ale pak to vzdala, protože maso se stejně nedalo pozřít, takže si objednala vegetariánskou a měla aspoň bílkoviny z jogurtu.

Osazenstvo na cele se dost často střídalo, takže si tam člověk nemohl nadělat nějaké úzké vazby. Na druhou stranu tam poznal hodně „problémových“ lidí. Podle mého soudu si pak člověk během svého života už nikdy nemůže být jistý, že ho někdo z těchto známých někde neosloví. Já jsem aspoň z toho hrůzu měla. Byli tam zavření lidé odevšad, ale nejvíce z nejbližšího okolí a to je pro budoucnost dost nebezpečné.

Je ale jasné, že ve společnosti druhých čas ubíhá rychleji, než když je někdo 24 hodin sám a jediná chvíle, kdy promluví je, když pozdraví dozorce při podávání jídla. K oknu se také nikdo nesmí přiblížit, protože i okna jsou monitorována a hned na něj někdo řve, aby vypadnul od okna. To se dělo v Litoměřicích, takže se nepodíváte ani na modré nebe, přes okna jen slyšíte, jak na sebe pořvávají většinou cikáni nebo jak si zpívají. V Litoměřicích byla dcera sice sama na cele, což bylo deprimující, ale na druhou stranu tam bylo teplo a jídlo tam prý bylo dobré.

Každopádně nefungoval pohyb korespondence a všechno, co od nás poštou přes policii dostala, bylo už několik měsíců staré. Ve chvíli, kdy jsme ji chtěli nejvíc podpořit – čili v začátku – byla úplně bez korespondence a pak to taky za moc nestálo, protože o všem důležitém už věděla, neboť naše návštěvy, i když nemohly být vždy přesně po čtrnácti dnech – tak přesto byly častější než dopisy. Po čase jsme to pochopili a dopisy jsme jí střádali doma a začali jsme je nosit přímo na návštěvu. Dozorující policista už tak pozorně neposlouchal všechno, o čem si povídáme. Pochopil, že nic tajného jí nesdělujeme a ona nám taky ne, a tak se zaměstnával cenzurováním našich dopisů pro ni a jejího dopisu pro nás. Také musel kontrolovat všechny časopisy a knihy, což nebylo nijak snadné a rychlé. Zvláště moje dopisy mu dávaly hodně zabrat. Musím říct, že ke konci už je jen přelítl očima a podepsal, protože už se mu do nich nechtělo. Poštou jsme posílali korespondenci dál, ale už nic osobního a aktuálního. Posílala jsem jí třeba okopírované pohádky nebo legrační příběhy stažené z internetu (Šimka a Grossmanna, Menšíka....), to mohlo dojít kdykoliv a nějaký ten měsíc tomu na aktuálnosti neubral.

Psát dopisy v době internetu je nesmírně těžká věc. Zjistila jsem, že rukou psát už skoro neumím. Dopisy jsem psala na počítači a dcera z toho byla trochu zklamaná, protože si přála vidět moje písmo, aby měla víc osobní pocit. Taky je těžké psát dopisy, jakoby byly jen do šuplíku, protože na ně nikdy nedostanete odpověď. Já jsem zpočátku myslela, že dostanu odpovědi na všechno, na co jsem se v dopisech ptala, třeba za pár měsíců, až je dostane dcera. Ale mýlila jsem se. Ona na ně vůbec neměla potřebu odpovídat a to mě dost mrzelo. Nevyčítám jí to. Nebyla jsem tam a nevím, co se tedy člověku honí hlavou a co dokáže. Přesto musím říct, že mě to mrzelo, protože mnohé odpovědi pro mě byly důležité. Ze začátku mě hodně ponižoval ten pocit, že tak osobní věc, jako je dopis musím psát se zřetelem na to, že to bude číst i někdo další. Dělalo mi problém, otevírat se, ukazovat zranitelná místa, psát o citech a svých pocitech a bolestech. Jenže kdybych tohle nepřekonala, nepsala bych vůbec a to jsem jako máma nemohla dopustit. Tak jsem udělala další ústupek a překonala jsem ten nepříjemný pocit a psala jsem. Hodně to ublížilo mému vnitřnímu já. Jenže v téhle situaci jsem měla jen dvě možnosti. Buď zůstat hrdá a stát stranou, anebo zapomenout na vlastní hrdost, nechat se spoustou věcí potupit a ponížit, ale neztratit ten kontakt a s dcerou se dál stýkat. Vybrala jsem si tu druhou možnost. Hodně to zamávalo s mojí psychikou a zanechalo to hluboké rány v mojí duši. Zatím nevím, jestli se tyhle rány někdy zhojí. Nebudu si do nich solit a přiživovat je. Budu doufat, že se jednoho dne zacelí.

Autor: Dana | pátek 27.2.2015 23:56 | karma článku: 17.58 | přečteno: 9781x

Další články blogera

Dana

Zpověď matky (29.část): Vydrží ?

Srpen 2014. Tenhle týden proběhl poslední soud. Od chvíle, kdy byla dcera zatčená, to trvalo celý rok. Snad jsme ale už došli do poslední fáze a všechno končí. Dcera vyvázla s podmíněným trestem tj. 3 roky s podmínkou na 5 let.

24.4.2015 v 23:55 | Karma článku: 20.13 | Přečteno: 8014 | Diskuse

Dana

Zpověď matky (28.část): Dovětek

Nemáme ještě všechno za sebou. Soudy pracují pomalu, nesmyslně bývají odročovány a protahovány. Nevidím v tom nic jiného, než že si právníci vzájemně hrají do karet a přivydělávají si peníze.

17.4.2015 v 23:55 | Karma článku: 20.53 | Přečteno: 8396 | Diskuse

Dana

Zpověď matky (27.část): Propuštěná

Začínalo jaro a pořád se nic nedělo. Dcera už ani nechtěla, abychom jí na návštěvu vozili nové a nové prádlo. Většinu toho, co jsme přivezli, vracela ihned zpátky. V cele si nechávala jen minimum. Vysvětlila nám, že všechno, co tam má, si musí při každé eskortě vézt sebou a nikdo jí s tím nepomůže. Tak své věci omezovala, aby se jí lépe cestovalo sem a tam.

10.4.2015 v 23:56 | Karma článku: 27.91 | Přečteno: 14941 | Diskuse

Dana

Zpověď matky (26.část): Propojené na dálku

Je to zvláštní, jak je silné pouto mezi mámou a jejím dítětem. Za celou dobu, co jsme nemohly být v kontaktu, jsem vždycky na sobě poznala, že se děje něco neobvyklého, něco zlého, že dcera není v pohodě a že jí je mizerně. Vždycky jsem to na sobě pocítila a bylo mi taky zle a nespala jsem. Bylo to naprosté propojení na dálku, jako kdyby mezi námi vedly neviditelné kanály, kterými jsme si sdělovaly své pocity.

3.4.2015 v 23:55 | Karma článku: 17.56 | Přečteno: 7698 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pokorná Mirka

Zákony profesora Parkinsona platí,

napadá mě často. Naposledy, když jsem slyšela o jednání nově zvolené poslanecké sněmovny. Parkinson bylo skutečné jméno skutečného profesora.

21.11.2017 v 15:19 | Karma článku: 9.54 | Přečteno: 243 |

Milan Šupa

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý.

21.11.2017 v 15:15 | Karma článku: 16.06 | Přečteno: 484 | Diskuse

Jana Slaninová

Kruté ženy

Kdo ví, kde to všechno začalo a jak. Jistě vím jen to, že jejich prabába, byla žena od rány a tvrdá jako chlap. A paličatá jak stádo beranů.

21.11.2017 v 14:30 | Karma článku: 9.38 | Přečteno: 341 | Diskuse

Josef Komárek

Byli mezi disidenty lidé „s podstatnou poruchou mozku“?

Oni sami mne přesvědčují, že ano. Nicméně bych se nedivil, kdyby ten „zvukař“ (tj. ten moravský kraválista) dostal za tu výtržnost od nějaké té ušlechtilé organisace Havlovu cenu. Ta ostatně k ničemu jinému neslouží.

21.11.2017 v 13:50 | Karma článku: 31.94 | Přečteno: 1123 | Diskuse

Ladislav Jakl

Stará levice umřela. Nová přebírá moc.

Sociální demokraté o víkendu sněmovali v Hradci Králové. Sešel se tam poprvé po prohraných volbách jejich Ústřední výkonný výbor a bylo to jednání neveselé.

21.11.2017 v 13:08 | Karma článku: 25.97 | Přečteno: 748 | Diskuse
Počet článků 29 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4869
Moje dcera brala drogy....toto je moje zpověď.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.