Zpověď matky (22.část): Odpustit !
Myslela jsem tím rodiče, které žijí jinak bezproblémovým životem a ne lidi, kteří mají sami pletky se zákonem a tak tyhle problémy s dětmi pak snad ani neřeší. Jak se třeba cítí máma kluka, který někoho zavraždil? Odsoudí ho máma za to? Přestane se s ním stýkat, odvrhne ho? Tenkrát jsem to ve své mysli nevyřešila a pomyslela jsem si, že je fajn, že to ani řešit nemusím, protože mě se to netýká a určitě nikdy týkat nebude. Najednou jsem se ale ocitla v situaci, kdy něco špatného udělala moje dcera a jak se k tomu postavím, jsem najednou řešit musela. Je to oříšek a kdo není ve stejné situaci, ten to nemůže úplně pochopit a neměl by to ani posuzovat. Můj konečný verdikt v tomhle případě byl, že s tím, co udělala, zásadně nesouhlasím, ale je to moje dcera. Přivedla jsem ji na tenhle svět, nedokázala jsem ji od toho, co udělala, uchránit a zabránit tomu, takže se od ní nebudu distancovat. Bude to těžké, ale já jsem před problémy nikdy neutíkala a umím přijmout odpovědnost. Najdou se lidi, kteří se mnou i s ní budou opovrhovat a s tím musím počítat. Nemůžu jim to vyčítat, musím se s tím smířit. Musím se smířit i s ponížením, které to jí i mě přinese a musím ho unést.
Bolí to. Neskutečně to bolí.
Ale už se to stalo a vyhýbání se tomu nebo zavírání očí, ani bránění se nic nepřinese. Pokud chci žít (a já žiju ráda), tak se s tím musím smířit. To ale neznamená, že jí musím odpustit. Ne. Jsou věci, které se prostě nedělají a které se neodpouštějí.
Nevěděla jsem, v jakém duchu jí mám psát dopisy, nevěděla jsem, jak začít. Věděla jsem, že je v těžké situaci. Že o tom už určitě nemá pochyb a že už jí to dali dostatečně najevo. Co ode mě potřebuje? Teď potřebuje mámu a oporu. Tohle je taky hrozně těžká situace. Když jsem vlastně byla plná vzteku na ní a jediné, co se mi opravdu chtělo, bylo trestat ji. Musela jsem si ale rozumem říct, že teď ji bude trestat stát a moje role bude jiná. Já teď musím být v první řadě máma, protože chci, aby tuhle hroznou situaci a prostředí přežila. Aby se z toho mohla poučit a aby mohla začít znovu.
A tak jsem si to pomalu začala rovnat v hlavě, a protože jsem člověk pozitivní, začala jsem si hledat v těhlech „sračkách“ ty relativně dobré věci.
Fajn přece je, že někdo jejímu konání konečně zabránil, fajn je, že už nemá (aspoň můžu doufat) přístup k drogám a tedy musí začít abstinovat, což je krok správným směrem. To jsem si vlastně moc přála. Když pak trávila hodně času na samotce, tak jsem zase jako pozitivní vnímala, že má spoustu času přemýšlet sama o sobě a o tom, jak žila a co dělala, co měla a čeho si nevážila a komu všemu tím ublížila. Za celý život nepřečetla téměř žádnou knížku a najednou jich přečetla mraky. To je taky dobrá věc. V dopisech jsem se rozhodla, že se nebudu přetvařovat, že v nich nebudu kalkulovat s tím, co píšu. Jestli se to hodí nebo ne, co si o nich pomyslí ten, kdo je cenzuruje, jestli jí rozlítostní nebo naštvou. Prostě jsem začala psát tak, jak jsem to cítila. Zpočátku byly dopisy plné vzteku. Vynadala jsem jí alespoň na dálku. Konečně jsem si byla jistá, že jí vynadat můžu, protože určitě neodmítne přečíst si dopis z domova, když už ho bude mít v ruce. Dokud byla na svobodě, tak mi příležitost k vynadání nedala a já jsem to ze sebe potřebovala dostat. Teď se tomu nemohla bránit.
Pavla Matějů
Zpověď matky (29.část): Vydrží ?
Srpen 2014. Tenhle týden proběhl poslední soud. Od chvíle, kdy byla dcera zatčená, to trvalo celý rok. Snad jsme ale už došli do poslední fáze a všechno končí. Dcera vyvázla s podmíněným trestem tj. 3 roky s podmínkou na 5 let.
Pavla Matějů
Zpověď matky (28.část): Dovětek
Nemáme ještě všechno za sebou. Soudy pracují pomalu, nesmyslně bývají odročovány a protahovány. Nevidím v tom nic jiného, než že si právníci vzájemně hrají do karet a přivydělávají si peníze.
Pavla Matějů
Zpověď matky (27.část): Propuštěná
Začínalo jaro a pořád se nic nedělo. Dcera už ani nechtěla, abychom jí na návštěvu vozili nové a nové prádlo. Většinu toho, co jsme přivezli, vracela ihned zpátky. V cele si nechávala jen minimum. Vysvětlila nám, že všechno, co tam má, si musí při každé eskortě vézt sebou a nikdo jí s tím nepomůže. Tak své věci omezovala, aby se jí lépe cestovalo sem a tam.
Pavla Matějů
Zpověď matky (26.část): Propojené na dálku
Je to zvláštní, jak je silné pouto mezi mámou a jejím dítětem. Za celou dobu, co jsme nemohly být v kontaktu, jsem vždycky na sobě poznala, že se děje něco neobvyklého, něco zlého, že dcera není v pohodě a že jí je mizerně. Vždycky jsem to na sobě pocítila a bylo mi taky zle a nespala jsem. Bylo to naprosté propojení na dálku, jako kdyby mezi námi vedly neviditelné kanály, kterými jsme si sdělovaly své pocity.
Pavla Matějů
Zpověď matky (25.část): Psychika je prevít
Pořád jsme doufali, že ji na vánoce pustí domů a že už budeme všichni spolu. Nestalo se tak. Těsně před vánocemi jsme měli umožněnou návštěvu. Přivezli jsme jí maličký skládací vánoční stromeček s miniaturními ozdobičkami a trochu vánočního pečiva, protože už měla nárok na přijetí balíčku a dostala k balíčku povolení ho přijmout. Dcera si tam ten maličký stromeček ani nechtěla nechat, měla strach, že když by si vánoce připomínala, že by jí bylo ještě hůř.
Pavla Matějů
Zpověď matky (24.část): Zábava za mřížemi
Dcera žádala, aby mohla ve vazbě nosit vlastním oblečení. To ale znamenalo, že dostane z venku každý týden něco čistého, alespoň jedny spodní kalhotky, nebo ponožky, či tričko v obálce, aby si dozorci udělali u "civilu" příslušnou čárku. Pozor ale, nesmí se k tomu napsat ani krátký pozdrav nebo podpis. Pokud by v obálce přece jen existoval nějaký pozdrav, obálka bude jako ostatní dopisy předána policii k cenzuře a čistého oblečení by se nedočkala.
Pavla Matějů
Zpověď matky (23.část): Mašinerie žádostí
Postupně se dopisy měnily. Psala jsem o tom, jak se cítím, jak mi je, jak mi to ublížilo a komu dalšímu to zasáhlo do života a ublížilo mu to. Když jsem to ze sebe dostala, mohla přijít na řadu podpora dcery. Dopisy začaly být optimističtější, mohla jsem v nich už popisovat, co děláme, kde jsme byli, co jsme kde viděli a co jí kdo vzkazuje. Bylo v nich i spousta dotazů, na které jsem nikdy nedostala odpověď.
Pavla Matějů
Zpověď matky (21.část): Dopisy
V Ruzyni byla v celách nejen špína a smrad, ale taky tam byla velká zima a deky navíc nebyly. I kdyby byly, nejsou nijak příjemné, jsou to ty vojenské kousavé, kterým se člověk většinou raději vyhne, pokud může. Tam za každou deku byly ale vděčné. Jídlo tam taky stojí za prd. Člověk si ale může vybrat, jestli chce normální nebo vegetariánskou stravu. Dcera zkusila normální, ale pak to vzdala, protože maso se stejně nedalo pozřít, takže si objednala vegetariánskou a měla aspoň bílkoviny z jogurtu.
Pavla Matějů
Zpověď matky (20.část): Jen sama se sebou
Náš první dopis dostala někdy po třech měsících. My jsme dopis dostali dřív. Věznice ho ze zákona také musí odeslat ten samý den, kdy ho od vězněného dostane, ale v případě koluzní vazby všechny dopisy posílá policii, ta je zcenzuruje a pak je posílá dál.
Pavla Matějů
Zpověď matky (19. část): Z Ruzyně do Litoměřic
Jak jsem se už zmínila, dcera se hned po nástupu do Ruzyně potkala se svým tehdejším přítelem, který měl již mnohé „vězeňské“ zkušenosti. Chytře jí poradil, jak si mohou psát, i když ona má koluzní vazbu. Ona se jeho radou řídila a tvrdě na to doplatila. Kromě toho, že si nechala hloupě poradit, ještě projevila vlastní hloupost a do dopisu psala věci, které by normálně přemýšlející člověk nikdy na papír nedal a které jí hodně ublížily. Jenže drogami změněný mozek nemá zábrany a nepřemýšlí jako normální člověk a tak se stalo, že všechny dopisy se dostaly do rukou policie a dcera byla ještě o jeden delikt, a to maření vyšetřování, bohatší.
Pavla Matějů
Zpověď matky (18. část): Devadesát minut v cele
Byla jsem mile překvapená. Byla sice vyčerpaná a pohublá, ale čistá. Vlasy měla rozpuštěné a voněly. Konečně jsem jí měla v náručí a obě jsme se rozplakaly. Pak se vrhla do náruče tatínka a při návštěvě mu dokonce seděla na klíně. Fajn bylo to, že nemusela sedět někde za stěnou, že jsme ji měli u sebe, vedle sebe a mohli jsme se vzájemně dotýkat. To jsem potřebovala.
Pavla Matějů
Zpověď matky (17.část): Pocity před první návštěvou
Připadalo nám jako věčnost, než jsme se dočkali první pozvánky k návštěvě ve Vazební věznici v Praze v Ruzyni. Tu věznici máme blízko – nějakých 10 minut cesty autem a Ruzyň je čtvrť tak blízká, že jsem měla aspoň pocit, že když už musí být moje holčička zavřená, tak ji mám aspoň skoro na dohled a dýchá stejný vzduch. Cítila jsem hrůzu z neznáma a zároveň uspokojení z toho, že nemá přístup k drogám a že tedy všechno zlé může být k něčemu dobré. Byly to prostě naprosto protichůdné pocity.
Pavla Matějů
Zpověď matky (16. část): Hnusný paradox
Situace se ale změnila. Najednou se mě ta otázka začala týkat. Najednou mě muselo zajímat, v jakých podmínkách žije dočasně moje dcera. Najednou jsem se musela smířit s tím, že i já přestoupím tu hranici mezi svobodou a mřížemi, že projdu vrátnicí, protože přece musím s dcerou zůstat v kontaktu. Musím ji navštěvovat, když mi to bude umožněno.
Pavla Matějů
Zpověď matky (15.část): Pár postřehů z věznice
Sepsala jsem jen pár postřehů sdělených dcerou z období 8 měsíců strávených v Litoměřicích, tak posuďte sami, jak byste následující věci nazvali. Pro mě to byl:
Pavla Matějů
Zpověď matky (14.část): Absurdistán
Jako elév za vězeňskou zdí se také dozvěděla, jak tam chodí život. Jak si tam například vyměňují informace mezi sebou a rychle se tomu naučila. Její „přítel“ byl v Ruzyni jen na tzv. eskortě.
Pavla Matějů
Zpověď matky (13.část): Další vyšetřování, soud i výlohy
Dcera měla z důvodu vyšetřování tzv. koluzní vazbu. „Koluzní“ – slovo, kterému jsem absolutně nerozuměla. Ostatně nerozuměla jsem ničemu, s čím jsem se najednou setkala. Vždyť jsem téměř ani nevěděla, že existuje nějaký rozdíl mezi vězením a vazbou.
Pavla Matějů
Zpověď matky (12.část): Můj první kompromis
Poslední dobou se o vězení o trochu víc mluvilo, protože se televize hodně zabývala vazbou Ratha a Pancové, a tak jsme měli postupně jen tyhle střípky informací z toho, co řekli tihle lidé, když byli propuštění na svobodu. Cítili jsme zoufalství. Já osobně jsem to celé brala jako prohru. Já to tak beru i s odstupem času. Jako matka jsem zklamala. Neochránila jsem svoje dítě, nedokázala jsem to. Nevím sice proč, nevím, jak jsem to mohla dělat lépe a kde jsem něco zkazila. To na výsledku ale nic nemění.
Pavla Matějů
Zpověď matky (11.část): Jen my, bolest a obavy
Můj mozek reagoval jako mozek starostlivé mámy. Dcera je přece alergik, nemůže mít na rukou kovová pouta, vždyť to vyvolá záchvat, osype se a bude se dusit. Vždycky to tak bylo při doteku kovu na její kůži, vždycky měla alergickou reakci a dokonce skončila i na kapačkách v nemocnici.
Pavla Matějů
Zpověď matky (10.část): S pouty na rukou
Dcera byla hodně výkonná a tvrdě pracovala. Škoda, že to nebyla legální práce a že neuplatnila svoje schopnosti na něčem zákonném, protože by evidentně uspěla a byla by ve svém oboru dobrá až skvělá. Makala ve dne i v noci. Ano v té době jezdila taxíkem a pěkně se oblékla, měla na nájem a na jídlo. Točila asi i velkou sumu peněz, ale nedá se říct, že by si žila nějak nad poměry. Prostě si žila jako my ostatní, co si normálně vyděláváme. No, to jsem trochu přeci jen přehnala, protože my ostatní si taxík dovolíme jen zcela výjimečně, ale to je asi tak jediný rozdíl.
Pavla Matějů
Zpověď matky (9.část): Všude mezi námi
Tohle nezůstane bez povšimnutí, zavřou ji. Není tady žádná otázka „jestli“, jen „kdy“. Napětí tedy nepovoluje, spíš naopak. Přinesla mi větrovku a bundu. Obě moc pěkné, úplně nové. Já takového nic nemám a hodily by se mi. Jak se k tomu ale mám postavit? Mám od ní ten dárek přijmout? Vždyť vím, že za poctivé peníze to není. Já nechci nic z nějaké kriminální činnosti. Když to přijmu, nebude to jen němý souhlas s tím, co dělá?
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 29
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4906x