Musela jsem se smířit i s tím, že při návštěvě přítomný policista vždycky dopředu věděl, o čem mluvím a rozuměl tomu líp než moje dcera, protože na rozdíl od ní, on už většinou všechno, co se rozebíralo, znal z korespondence, kterou dcera ještě neobdržela.
Tohle byla ostatně věc, která mě strašně míchala. Chtěla jsem v té věci zakročit, ale v té policejní mašinérii zjistíte, že prakticky není kde si stěžovat a nemá to cenu. Tak jsem jí dopisy začala místo posílání nosit, abych měla jistotu, že je dostane sice pozdě, ale jen o 14 dní. Těch 14 dní taky nebylo pokaždé, protože návštěvy, na které má člověk ve vězení právo, nebyly vždycky tak pravidelné. Stačilo, aby si ji předvolali k vyšetřování nebo kvůli něčemu k soudu nebo na policii do Prahy a pak jsme ji třeba i 2 měsíce neviděli. Bohužel ani v dnešní době počítačů nemá justice a policie vůli vyspělou techniku používat, a tak se nejednou stalo, že jsme sice obdrželi pozvání k návštěvě, ale už nám nikdo neřekl, že dcera nebude přítomná, protože ji eskortovali z Litoměřic do Prahy. Každému bylo jedno, že se vypravíme do té dálky za ranního kuropění a že to bude úplně zbytečná cesta.
V Praze na Ruzyni pak musela pobýt několik dní, protože eskorty se provádějí jen v úterý a ve čtvrtek. Návštěva se pak uskutečnit nedá, ani když k ní je vydáno povolení, protože to povolení je vydáno jen pro Litoměřice. Na všechno je třeba dávat žádosti. Dokonce se musí podat i žádost na to, aby se mohla podat žádost. Zní to nelogicky? Ano, je to nelogické, ale za vězeňskou zdí to je běžná realita.
S neuskutečněnou návštěvou se to mělo například takhle: Dcera si podala žádost o návštěvu, kde musela udat jmenovitě, koho zve a o koho se jedná (např. matka, otec, sestra..), na žádosti směly být uvedeny nejvýše 4 osoby, ale nikdy nebylo jisté, koho z nich na státním zastupitelství škrtnou. Pozvánku k návštěvě pak státní zastupitelství poslalo příslušným návštěvníkům. Dejme tomu, že návštěva byla povolena na pondělí a my jsme se začali chystat a těšit. Nicméně mezitím se soudce rozhodl, že musí dceru předvolat a stanovil den jednání na úterý. V praxi to znamenalo, že ve čtvrtek předchozího týdne dceru převezli z Litoměřic do Prahy, nám to samozřejmě nikdo nedal vědět. Ona byla od čtvrtka v Ruzyni a my jsme v pondělí brzy ráno měli vyrazit do Litoměřic. Hrozný je pocit, když o životě ve vězení vůbec nic nevíte. Nevíte ani, co je eskorta a kde se momentálně dcera nachází, jestli jí třeba neodvezli do nemocnice. Tuhle informaci Vám nikdo nepodá, a tak i několik týdnů nevíte, co se vlastně děje a kdy se případně zase s dcerou uvidíte. Zpátky do její cely jí mohou vrátit až zase ve čtvrtek, ale to jen v případě, že nějakých důvodů soudce svoje setkání s ní neodložil z úterý třeba na pátek, protože v tom případě by ji převezli zase až další úterý. Do té doby nejen že o ní nic nevíte, ale ani ona si nemůže požádat o nový termín návštěvy, protože musí počkat, až se vrátí do Litoměřic. Pak teprve požádá a čeká, až se její žádost dostane na státní zastupitelství a až oni návštěvu povolí. Mezitím ale může zase dojít k nějaké eskortě a tak to jde pořád dokolečka.