Je to zvláštní, jak je silné pouto mezi mámou a jejím dítětem. Za celou dobu, co jsme nemohly být v kontaktu, jsem vždycky na sobě poznala, že se děje něco neobvyklého, něco zlého, že dcera není v pohodě a že jí je mizerně. Vždycky jsem to na sobě pocítila a bylo mi taky zle a nespala jsem. Bylo to naprosté propojení na dálku, jako kdyby mezi námi vedly neviditelné kanály, kterými jsme si sdělovaly své pocity.
Takové silné impulsy jsem nikdy s nikým jiným nezažila. Bylo znát, že jsme obě naladěné na stejné frekvenci a že se tak na dálku o sobě informujeme. Nebyl to přesný přenos informací, ale byly jsme schopné si sdělovat pocity. A to je silný zážitek. Při jedné z prvních návštěv jsem jí řekla, že budu vždycky všude s ní a že nikde nebude sama. Dohodly jsme se, že se každý večer sejdeme v myšlenkách. Dlouho jsme to opravdu dodržovaly a cítily jedna druhou. Při návštěvách mi třeba líčila, jak před usnutím cítila, že ji hladím a držím v náručí a já jsem to skutečně v duchu dělala. V určité době jsem najednou večer co večer začala cítit, že už mi nechodí naproti. Když jsme pak o tom mluvily, řekla mi, že se se mnou přestala v duchu scházet ve chvíli, kdy dostala na celu spolubydlící a měly si spolu co vyprávět. Jakmile pak byla na cele zase sama, zase se mnou navázala spojení. Já jsem to zkoušela každý večer, celých osm měsíců a pořád jsem byla připravená a čekala jsem na ni. Kdybych to nezažila na vlastní kůži, možná bych tomu nechtěla věřit, kdyby mi to někdo vyprávěl. Myslím ale, že mi za to byla vděčná a že jí tyhle společné a tajné chvíle hodně pomohly a podpořily.
Celou dobu po soudu jsme věděli, že nám nikdo nedá vědět, jestli ji propouští. Prostě se mohly otevřít dveře a ona mohla stát za nimi. Čekali jsme ve čtvrtek, v pátek a pak i v pondělí a ono nic. Když nepřišla ve čtvrtek, bylo nám jasné, že ji zase odvezli do Litoměřic.
Volala jsem tam, abych nechala u dozorců moje telefonní číslo, protože jsem si nebyla jistá, jestli si ho dcera pamatuje. Dneska si čísla pamatuje málokdo, protože si je za nás pamatují chytré telefony. Jenže ona byla bez mobilu, ten jí přece zabavila policie. Nevěděla jsem, jak by se dcera z Litoměřic se všemi svými věcmi dostala sama do Prahy, kdyby ji z ničehonic propustili. Slíbili mi, že jí nechají zavolat. Dozorcům ale není radno věřit, ale zkusila jsem to.
Nervy jsme měli napjaté k prasknutí. V úterý jsem nevydržela a zavolala jsem sama k soudu. Bylo mi sděleno, že tři dny se počítají až ode dne, kdy se má státní zástupkyně možnost seznámit s rozhodnutím soudu. V sekretariátě soudce byli velmi ochotní a milí, pan soudce mi osobně vzkazoval, že rozhodnutí soudu udělá v co nejkratší době, abych ještě chvíli vydržela. Bylo milé, že mi prostřednictvím svého sekretariátu vzkázal, co může dcera a my ještě udělat pro rychlejší vyřízení záležitosti. Doporučil, aby dcera kontaktovala Probační a mediační službu a aby navázala kontakt s organizací, která se zabývá narkomany - Sananim, aby získala pro potřeby nového soudu potvrzení, že s nimi spolupracuje a dala najevo, že se hodlá léčit a žít spořádaně, nám doporučil, abychom také navázali kontakt se Sananimem a projevili ochotu s nimi spolupracovat a řídit se jejich doporučeními tak, aby se dcera dokázala začlenit do normálního života.
Vzdala jsem čekání.
Pak se dlouho a dlouho nic nedělo. To byla právě doba, kdy jsme ji zastihli tak duševně na dně při naší návštěvě, kdy se tak chvěla a byla celkově špatná.
Paní státní zástupkyně se nakonec odvolala, a tak propuštěná nebyla a čekala na zasedání Městského soudu v Praze, který měl odvolání paní státní zástupkyně projednat. Přemýšlela jsem o doporučeních pana soudce. Nebylo jednoduché realizovat to, co naznačil, protože dcera měla koluzní vazbu a to znamenalo, že sama nemá jak kontaktovat všechny, kteří jí byli doporučení. Ani já jsem neměla možnost, dát jí vědět, co jsem zjistila a co by se mělo dělat. Měly jsme jedinou možnost kontaktu, a to písemně, což bylo mizerné řešení, protože pošta mezi námi rozhodně neproudila rychlým tempem. Podle soudce mohl být soud cca za 3 týdny a naše výměna korespondence trvala několik měsíců, takže bylo jasné, že to nejde stihnout. Informovala jsem tedy právníka a požádala ho, aby všechno dceři napsal on, protože jeho pošta chodila ze dne na den a nebyla cenzurovaná. To bylo dobré řešení. Dcera ihned napsala patřičné dopisy a také je odeslala přes právníka a požádala ho o jejich předání, oni ji pak také přes právníka kontaktovali. Bylo to dobré a relativně rychlé řešení. Našli jsme pobočku Sananimu, tzv. COKUZ. Oni se zabývají přímo lidmi, kteří měli díky drogám konflikt se zákonem. Byli velmi vstřícní, ale zároveň nás ubezpečili, že ani oni nemají ke klientovi přístup, pokud má koluzní vazbu. Je to paradoxní. Když už by člověk chtěl začít pracovat na svém očištění a zbavení se drogové závislosti, tak stejně nemá šanci, protože za ním nikoho z odborníků nepustí. Dali alespoň šanci nám a přijali nás k první informační schůzce. Také nám poskytli kontakt na poradnu pro rodiče a my jsme s poradnou taky navázali spolupráci a začali k nim docházet na konzultace.
