Zpověď matky (19. část): Z Ruzyně do Litoměřic

Jak jsem se už zmínila, dcera se hned po nástupu do Ruzyně potkala se svým tehdejším přítelem, který měl již mnohé „vězeňské“ zkušenosti. Chytře jí poradil, jak si mohou psát, i když ona má koluzní vazbu. Ona se jeho radou řídila a tvrdě na to doplatila. Kromě toho, že si nechala hloupě poradit, ještě projevila vlastní hloupost a do dopisu psala věci, které by normálně přemýšlející člověk nikdy na papír nedal a které jí hodně ublížily. Jenže drogami změněný mozek nemá zábrany a nepřemýšlí jako normální člověk a tak se stalo, že všechny dopisy se dostaly do rukou policie a dcera byla ještě o jeden delikt, a to maření vyšetřování, bohatší.

Kromě dalšího deliktu si vysloužila ještě jednu nepříjemnou odměnu, a to přesun do jiné vazební věznice – do Litoměřic. Prostě jsme se takhle jednou chystali zase na návštěvu, ale dcera už v Ruzyni nebyla. To je hrozný pocit, když nevíte, kde vaše dítě je a co s ním je. Jediné, co mi v tu chvíli běželo hlavou, že už není blízko, že už nedýchá stejný vzduch.

Ona si zatím odpykávala kázeňský trest za maření vyšetřování. Nevěděli jsme o ní nic. Při jedné z návštěv nám potom vyprávěla, že se jednoho dne otevřely dveře, dozorci ji vyvedli ven a zavřeli ji do temné kobky bez oken, jen s kýblem a pryčnou a za mříže jí dali všechny její věci, aby na ně viděla, ale nemohla k nim. Nechali jí tam sedět bez vysvětlení a bez světla. Jediné, co se dozvěděla, že má na tři dny samotku (to byla ještě v Ruzyni). Byla tam ve tmě a velké zimě dva dny, když jí náhle vyvedli ven, posadili do autobusu a bez vysvětlení jí převezli do Litoměřic. Jelikož ale neměla ukončený kázeňský trest, tak jí zase zavřeli do temné kobky. Zbýval jí jeden den, ale byl právě pátek. Vedoucí dozorkyně odešla domů na víkend a nedala pokyn k jejímu propuštění, tak v té kobce zůstala i přes víkend. Jelikož byl v pondělí svátek, tak jí zase nikdo nepropustil, a tak se ze tří dnů trestu stalo dnů šest, ale nikoho to nezajímalo. Ve všední den ji konečně odvedli ze samotky na celu. Jelikož ale v celém Liberci nebyla další žena, která by měla koluzní vazbu, tak se vlastně ze samotky dostala zase na samotku, jen už nebyla v kobce a měla své věci u sebe. To byla také prvně úplně na dně.

Za dobu, po kterou byla v Ruzyni, jsme ji stihli navštívit 3x a pokaždé to bylo děsivé a silně deprimující a ponižující, protože jsme museli projít vstupní bránou plnou mladých zakomplexovaných hrubých dozorců. Pokaždé, když jsme přišli, byly vstupní podmínky jiné a my jsme neměli šanci, vyjít vstříc požadavkům, protože příště ty původní požadavky už neplatili a zase jsme dostali hrubě vynadáno za to, co jsme si pamatovali z minule a i když jsme se snažili přizpůsobit, vždy to bylo marné. Jednou dokonce změnili i hodně podstatně hodinu návštěv, ale asi o tom neinformovali státní zastupitelství a to nám poslalo pozvánku na čas, který ve věznici už pro návštěvy neplatil. Přesto to nikoho nezajímalo. Jednou jsem směla jít na návštěvu s kabelkou, příště už mi ji tam nepustili. Nutili mě, abych si velkou kabelku nastrkala do zamykacího okénka o velikosti 10 cm, nakonec mi přeci jen půjčili klíček od větší skříňky. Příště mi tvrdili, že tam žádné větší skříňky nemají a že jsem ji tam tedy minule nemohla mít zamknutou, prostě prudili, jak mohli a hlavně byli neslušní, hrubí, zlí a každého cíleně uráželi. Všimla jsem se, že se tak nechovají jen k nám nebo ostatním návštěvám, ale že tak jednali i s policisty, kteří museli být návštěvám přítomní. Sice je nazývali kolegy, ale ani v jejich případě se žádná slušnost nekonala. Prostě tam pracují zakomplexovaní, zamindrákovaní a neslušní lidé, kteří by se jinde nechytili a kteří si tam honí triko na lidech, kteří se nemohou vzepřít a nad kterými se mohou vytahovat.

Potřikráte jsem mlčela, protože jsem sama nevěděla, co dělat, jak to tam chodí a všechno mě jen šokovalo a paralyzovalo. Pak jsem se rozhodla, že si to nenechám líbit a že nikomu nedovolím, aby mě – slušného člověka – ponižoval a byl ke mně bez důvodu hrubý. Chystala jsem se, že se budu bránit a nenechám si to líbit. Jenže k tomu už nedošlo. Dceru mezitím převezli do Litoměřic. Na jednu stranu nám to přidělalo problémy, protože to bylo daleko, protože jsme dostávali termín návštěvy na brzy ráno, aby nám alespoň nějak návštěvu znepříjemnili, což jsme poznali zvláště v zimě, když byl díky náledí docela problém se tam včas dostat. Na druhou stranu jsme tam u vstupních dveří nikdy nezažili jakoukoliv šikanu. Chovali se k nám slušně a korektně. Prostředí alespoň z pohledu návštěvníka také nebylo tak odpudivé, věznice nebyla zvenčí špinavá a šedá, ale měla barvu, a barvu měly i chodby uvnitř. I tam s námi při návštěvě musel být některý z policistů, ale už jsme nemohli sedět na židlích vedle sebe, mezi námi byla stěna zakončená stolem, přes který jsme na sebe jentaktak dosáhli. Po nějaké době jsme zjistili, že i když má dcera ze zákona nárok na přijímání a odesílání pošty jedenkrát za čtrnáct dní, realita je úplně jiná.